Už nebudu utíkat.

Už nebudu dál utíkat. Dělám to neustále utíkám od svých problémů a už stačilo. Jsem dospělá a musím se postavit na své vlastní nohy a nečekat stále, že se vše vyřeší samo, nebo že to za mě vyřeší někdo jiný. Bože má někdo návod, jak ten dospělý život vlastně žít? Jsem ztracená a neumím to. Popíjím sklenku vína a přemýšlím nad tím, co bude dál (nebuďte takoví, sklenku ještě můžu).
Víte, mám strašně moc snů, jako třeba mít vlastní kavárnu, která nebude ani nóbl a ani nudná jako všechny. Bude jiná než všechny kavárny, co tady jsou. Mám sen jet na měsíc do Thajska a poznat jejich způsob života a kulturu. Mám sen o šťastné rodině v bytečku a malým psem (samo že né teď, chraň bůh). Chci si ty sny hrozně moc splnit ale dokážu to s tou mou povahou magora? Potřebuju hrozně návod, jak správně žít.
Jediné, co vím je to že už nebudu utíkat.
Ať už v tom budu sama nebo mít nějakou oporu, tak už to nevzdám. Mám v osudu andělské čislo a šťastnou budoucnost ale to nepřijde jen tak samo. Kdybych to zase vzdala, tak bych byla pořád v tom kruhu, kde vše seru. To nechci.
Pořád mi je hrozně na hovno ze všeho, co se teď děje ale vím, že bude lépe. Po každé bouřce výjde sluníčko ne? A  přece pokud není na konci vše dobře, tak ještě konec není a já věřím, že ten můj šťastný konec příjde. Nenechám se dalším nezdarem oklamat, že ta láska svět nezachrání. Zachrání a já věřím, že jí je stále hodně kolem mě. Musím se jen naučit koukat správným směrem. Udělala jsem sračku a budu jí litovat nesmírně dlouho ale jsem jen člověk. Děláme chyby (i když já víc než je zdrávo já vím!) a já se budu snažit ty mé napravit, jen potřebuju čas.