Život

Když jste pořád doma a vlastně ani nemáte pořádně co na práci, tak vás to nutí strašně moc přemýšlet. Nad vším.
Mé poslední myšlenky neustále směřují k tomu, jak si necháváme život plout mezi prsty, jak máme dokonce strach (nebo nevím, jak to nazvat) říct svůj názor. Máme obavy říct, co se nám nelíbí a líbí a mě strašně zajímá proč? Vždyť co hrozného se může stát? Nic. Máme strach dělat různé věci. Máme strach z odmítnutí. Tak nás někdo odmítne, tak se to nepovede, no a?? Nemáme prakticky, co ztratit. Můžeme jen získat.
Strašně přemýšlím nad tím, co to dělám se svým životem a co jsem to s ním dělala. Život je plný možností a já za 23. let mého života prakticky s ním nic neudělala a nepohla se. Strašně mě to momentálně sere, to jak nejsem produktivní. Jediné, co mě fakt těší je že můžu říct, že jsem si zkusila snad 100 povolání :D , to je taky takový malý úspěch zkusit skoro všechny práce :D a taky mě těší to, že já jako člověk budu schopná dát život dalšímu úžasnému človíčkovi.
Strašně mě taky štve, když někdo říká že je na určité věci už starý .. Jako pardon??? Dnešní doba, jak už jsem psala, je plná možností. Člověk může začít nový život klidně v 60. Ten věk je prostě jen číslo a pokud člověk má chuť a odhodlání, tak zvládne prakticky vše po čem touží.
Je zbytečné lhát, přetvařovat se, mít strach z toho, co se stane když něco řeknete nebo uděláte. Nikdy nezjistíte, co by se mohlo stát a jednou si to třeba mohli vyčítat. Ten život je sice plný možností ale taky strašně krátký. Přijde mi, že si většina z nás ani neváží toho, že nám byl dán. Máme takové štěstí, že tady jsme.
Máme štěstí, že máme možnost volby, kam budou naše kroky směřovat. Máme štěstí, že si můžeme už my sami vybrat partnera a nezasnoubí nás naší rodiče už ve 2. letech třeba, žejo :D . Máme svobodu slova a většinou stejně mlčíme a neřekneme to, co chceme říct.
Mé rozhodnutí v téhle věci může vést jen jedním směrem a to tím, že je čas přestat se bát. Začíná mi už opravdový dospěly život. Budu MÁMA a nemám čas mít strach. Nebudu se bát říct lidem svůj názor, i kdyby se stovce nelíbil. Nebudu jim lhát. Nebudu lidem mazat med kolem pusy. Je strašně hloupé lidem říkat jen to, co chtějí slyšet a je hloupé říkat jen to, co by se mělo.
Nebudu se bát dělat věci, které nejsou opět třeba podle 100 lidí správné.
Lidé by se měli přestat bát světa. Ten život, který žijeme si nebudeme moci zopakovat. Jsme tady jen jednou (i když věřím v reinkarnaci, ale jistota že jo :-) a navíc bychom o tom stejně nevěděli, že už jsme tady někdy byli :D ), nikdo nás nedá zpět na začátek abychom si ten život zkusili znovu, když jsme se na něj teda vykašlali na poprvé.
Vždy je čas něco změnit. Ať je nám 20, 30, 40, 50 nebo klidně 100.
Nemůžeme změnit celý svět ale můžeme změnit ten náš malý svět kolem nás a přestat žít v bublině strachu, co by kdyby, lží a neupřímností.

A taky by jste se teď měli všichni zvednout a jít obejmout své rodiče. Za to, co pro nás celý život dělají. Za to, že nás naučili mluvit, chodit, naučili nás všechno co mohli a sobě nafackujme za to, že ohrnujeme nos a převracíme oči nad tím, když neví jak se něco dělá na počítači nebo na tom "chytrém telefonu" a chtějí naší pomoc a ukázat, jak se to sakra děla. Nikdy nedovolte aby se vaší rodiče cítili tak, že je nemáte rádi ( i když období "Nesnáším tě mami a tati" asi patří k pubertě a moje dítě, za to hejtím už teď). Víte, přátelé si vybrat můžeme ale rodinu ne a věřím, že většina z nás je nakonec ráda, za to jakou má rodinu. Protože si musíme občas uvědomit, kde bychom byli bez našich rodičů a rodiny celkově. Nedělejte hloupá rozhodnutí bez rozmyslu. S dospělostí vás to bude mrzet jako snad žádná věc na světě. Přátelé se na vás vykašlou ale rodina tady pro vás je, i když si sami sobě ten život poděláte po 100 a stejně vám pomůže protože jste RODINA. Tohle vše je jen má vlastní zkušenost. Jsem ráda, že jsem kde jsem a vím, jak moc je rodina důležitá a jak jsem té mé vděčná. Věřím v to, že to mé rodině dokážu jednou aspoň z poloviny vrátit aby mi to ulevilo a zahojilo ten "Šrám", který v sobě mám.

Věřím, že po tom, co začneme náš život žít bez strachu, vděčností za něj a s vděčností naším rodičům, co pro nás dělali celé naše dětství a život, tak to opravdu začne být ten "Good life" <3

Musela jsem ze sebe zase dostat nějaké myšlenky a pocity, protože je fakt něco příšerného celé dny jen tak sedět, ležet, stát a přemýšlet. Jasně, uklidím, umyji nádobí, utřu prach ale to je fakt strašně rychle hotové všechno :-). Takže pokud se chystáte mít dítě (což je pro ženu jako budoucí mámu opravdu snad nejkrásnější zážitek a období, taky období stresu a pláče, že nejste dost dobra :-) ), tak se připravte na nesnesitelnost sami se sebou v jedné místnosti a chuti vystřelit si mozek z hlavy.

Pozitivní zprávy: Seru už na to, co si myslí společnost a budu sama sebou, ne tím jakou mě chce/ Už jen 86 dní do porodu mého Oliverka (cca logicky)/ Stále moc miluji mého přítele, který by si měl uvědomit pár věci :-P / Cítím vděčnost, vůči mé rodině/ Dnes mě konečně nabarvíme a budu se modlit ať mi barva chytne jak má :-) .
Negativní zprávy: Jsem opět nachlazená/ Jsem stále ve stresu, ze sebe, z blížícího se porodu, ze SVĚTA (jako 3/4 z nás/ Začala jsem byt závislá na čokoládce 3bit.